Jméno obce vzniklo z označení místních obyvatel, kteří byli pečlivými hospodáři, měli rádi svá pole. V 18. století se objevuje v oficiálním názvu obce jméno Polehrady, které vzniklo z lidového jazyka, jež je již doloženo v 14. století. Opakem Polerad byly Pecirady, Pečerady, tj. vesnice lidí líných, „peciválů“.

První zprávy o obci máme z roku 1290, kdy odkázal Bohuslav z hory ves Polerady k nadání kapitulnímu děkanství u sv. Víta v Praze. Za husitské doby byly Polerady církvi odňaty. Ve vsi byl roku 1436 svobodný dvorec, kdysi kanovníků od sv. Víta, který byl císařem Zikmundem zapsán Oldřichu z Polirad. V deskách zemských roku 1494 se setkáváme s Jindřichem z Vřesovic, jež dal učinit do nich zápis ve prospěch Jiříkovi v Poleradech.

V roce 1507 byly Polerady v držení města Nymburka, které je vlastnilo až do roku 1547, kdy je královská komora zkonfiskovala po prvním protihabsburském povstání. Spolu se Sudovým Hlavnem, Hrádkem u Brandýsa nad Labem a Přerovem nad Labem je připojila k majetku pražského purkrabství, z něhož se vyvinulo komorní panství brandýské. V Poleradech bylo tehdy osm osedlých (tj. sedláků) a krčma výsadní, kteří platili o sv. Jiří a sv. Havle po 31 kopách a 38 groších. Ve druhé polovině 16. století držel vzpomínaný svobodný dvorec Jan Polehradský z Polehradí. Tento Jan z Polehradí je vzpomínán proto, že nechal v Kostelci nad Labem uložit do tam chovaného obecního archivu majestát Ferdinanda I. Roku 1615 připomíná se Adama Ginterod z Ginterodu a na Poleradech. V Berní rule roku 1654 citují se Polehrady. Roku 1788 topograf Schaller s odkazem na druhý díl Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita učeného piaristy Gelasia Dobnera cituje pověst, že ještě před vznikem Staré Boleslavi existovala Polehradská župa. I když tuto pověst bere jako historický fakt, je pro nás dokladem, že místní obyvatelé Polerad pátrali po významu lidového názvu obce Polehrady a snažili se jej vysvětlit.

Na mapě karlínského hejtmanství z roku 1906 jsou severovýchodně od obce zakresleny dnes již neexistující čtyřúhelníkové valy. Je možné, že tyto valy, dnes již rozvezené, byly pozůstatkem keltské svatyně zvané v odborné literatuře „Viereckschanzen“. Určitě se nejednalo o švédskou fortifikaci, pro kterou nemáme na levém břehu Labe žádné zprávy. Existence těchto valů byla pramenem pověsti o starobylosti osady. Ve skutečnosti místní jméno vzniklo záměnou samohlásky i v e. Což je v češtině běžný jev, doprovázený připojením souhlásky h k zvýraznění její tvrdosti.

V roce 1788 měla osada 25 obytných stavení, proti roku 1869 byla poloviční.

Život Polerad ovlivnilo cukrovarnictví. Místní dráha Neratovice – Brandýs nad Labem – Čelákovice (trať č. 074) stimulovala rozvoj obce. V roce 1902 byly podle úplného adresáře politického okresu Karlinského v obci dvě hospody – Stanislava Vokálka a Josefa Štála, 4 obchody, 2 obuvníci a jeden řezník. Starostou byl největší sedlák Václav Záruba, který vlastnil 220 korců půdy. Obec byla bez dluhů, a protože nevybírala žádné přirážky, stačilo patrně obecní jmění na krytí všech výdajů. Mezi další sedláky patřil Norbert Srb se 160, Josef Efler se 150, Vojtěch Krátký se 150 a Jaroslav Chroust se 100 korci půdy. Pro rozvoj zemědělství hodně vykonala Rolnická záložna v Brandýse, která poskytovala sedlákům levný úvěr z bývalých kontribučenských fondů. Byla přeorganizována 14. ledna 1883 v Okresní hospodářskou záložnu. Největší rozkvět obce byl patrně mezi roky 1921 a 1930, kdy jednak přibývalo obyvatel a současně byla silná i výstavba domů.

Mezi nejvýznamnější Poleradské rodáky patří František Josef Řezáč (6. ledna 1819 Polerady nad Labem – 25. prosince 1879 Praha),  používající pseudonym Polehradský. Byl to český katolický kněz, pedagog, spisovatel a politik. Roku 1848 vězněn pro podezření z revolučních aktivit. V 50. a počátkem 60. let studoval problematiku vězeňství a školství, vydával časopisy pro učitele, podporoval knihovny. Zasedal v pražském zastupitelstvu, městské radě a Českém zemském sněmu. Autor učebnic a odborných publikací. Od roku 1865 do konce života byl farářem v Litni. Byl oceňovaný pro reformátorské úsilí a podporu českojazyčného školství v 50. letech.